Bajka o takzvaných sponzorech

úterý 12. červenec 2011 10:10

Jedním z největších zadostiučinění autorových je setkat se s živou odezvou svého díla. Po otištění tohoto fejetonu mi vynadalo hned několik pracovníků různých PR organizací najednou. Byla to krásná zkušenost a veliká radost. Prostě skutečné Pí Ár.

 Jako neplacený, respektive jen vlastní peníze utrácející organizátor debatních klubů a jiných kulturních akcí jednám často se sponzory.  Jsou jen dva druhy,  sponzor, který vám něco dá a sponzor, který vám něco slíbí.  Na prvním druhu z fejetonistického hlediska není vůbec nic zajímavého, leda to, že prakticky neexistuje.

Ke sponzorovi se musíte dostat, respektive prokousat. Většina kandidátů je takovými ňoumy, jako jste vy nebo já, obtěžována denně a jejich sekretářky umí odmítnout spojení asi na tisíc zajímavých způsobů. Může se vám ale stát, že takového bosse potkáte někde na jím sponzorované akci.  I vznešený sponzor se občas něčeho napije nebo musí na toaletu.

Takto jsme generálnímu řediteli jakési banky, když jsme ho zastihli u sektu, vysvětlili svůj projekt a on vysloveně zahořel.

„Ano, to je přesně věc, jakou vždy podporujeme a jež naprosto odpovídá ušlechtilému image naší instituce. Hned zítra,“ zdůraznil, „hned zítra musím celý váš projekt mít na stole, v českém a anglickém provedení, ilustrovaný a s přílohami, protože pozítří shodou okolností zasedá právě ono důležité grémium, jež těmito penězi vládne.“

Pro jistotu nám dal své vizitky ještě dvakrát a na rozloučenou zlíbal moji ženu. Rozumí se, že jsme svolali spolupracovníky, celou noc pracovali a zaplatili deset tisíc za překladatele do všech tří jazyků v bance užívaných. Kupodivu byl druhý den pan ředitel skutečně v kanceláři, přijal nás a na rozloučenou objal a políbil mou ženu a mně daroval elegantní zapalovač. Slíbil, že se hned ozve.

Za tři týdny nám opravdu zavolala jeho sekretářka a vyřídila nám, že je to na dobré cestě. Pak jsme se mu tři měsíce nedovolali. Zapalovač přestal fungovat už třetí den a při pokusu naplnit ho plynem praskl.

Když jsme se s panem generálním po roce znovu setkali, měl znovu velkou radost, že nás vidí a bylo mu líto, že to nevyšlo, jen už si nepamatoval co nevyšlo a proč to nevyšlo. Sekretářka pak u kafe vyzradila, že náš projekt nikomu ani nepředkládali, nebylo komu, protože jejich zahraniční majitel už dávno jakýkoliv sponzoring, zejména pak čehokoliv kulturního, kategoricky zakázal.

Ale ani setkání se skutečným sponzorem bez dalších epitet však ještě neznamená, že máte vyhráno. Pan generální ředitel může svůj souhlas myslet i skoro vážně, stojí však příliš vysoko (což je pro něj někdy taky dobrá výmluva), detaily se nezabývá a pověří tím šéfa příslušného oddělení, které se jmenuje zpravidla PR a musí se číst anglicky Pí ár. Kdo to přečte Pé Er, zesměšní se.

Česky to znamená vnější vztahy, ale to se každému hnusí.

Na  šéfech těchto oddělení ve skutečnosti záleží mnohem víc, než na panu generálním řediteli. Generální ředitelé žijí v nereálném světě, kde se počítá  v miliardách plus nebo minus. Co je jim do nějakých hloupých desetitisíců, na to mají lidi, právě ty Pí Ár.

Tito šéfové Pí Ár se zase dělí na dva druhy, které se v odborném jazyce nazývají a) starý darebák, b) pampersák[1]. Oba druhy jsou stejně obávané, ale výsledek jednání s nimi je také stejný.

Staří darebáci sledují jen zájem sebe samého a eventuálně zájem svých příbuzných. Na místo ředitele Pí Ár přišli většinou ze staré známosti s generálním, na něhož něco vědí, anebo pro něj kdysi něco udělali, například za něj před mnoha léty ručili, když se pokoušel dostat do KSČ. Musel se jim nějak odměnit, ale jelikož věděl, že jim nemůže svěřit nic tvůrčího ani opravdu důležitého, stali se náčelníky jediného oddělení, kde se jedná jen o utrácení peněz. To jim ovšem jde výtečně.

Rozumět ničemu nemusí, neboť příslušné PíÁr nemá na obrat a obchody firmy téměř žádný vliv. V životě jsem nepotkal člověka, který by si vybral například pojišťovnu podle toho, že si všiml plakátu s Alicí Springs.

Jediný způsob, jak s nimi vyjít, je dát jim úplatek, většinou nějakou část sumy, kterou firma sponzoruje vám – obvykle se výše úplatku pohybuje mezi dvaceti až padesáti procenty.

Zní to jednoduše, řeknete si, no tak mu ty prachy taky dáme! To by holenku uměl každý. Jenže - aby od vás takový mizerný úplatek přijal, musí vám starý darebák nejprve věřit, že to nevykecáte a že z toho nebude průšvih. Pro něho je mnohem jistější a jednodušší věřit těm, které zná už dávno a kteří ho taky už dávno podplácejí. Proto – všimněte si - většina velkých ústavů, kde pracují staří darebáci, sponzoruje stále totéž -  stejné akce i stejné lidi.

Ještě obtížnější čeleď jsou ovšem ti pampersáci, i když vám někdy od pohledu mohou být sympatičtější, než staří darebáci. Pampersáci jsou mladí, někdy vysloveně mladičcí, bezpodmínečně podle poslední módy oblečení[2] absolventi příslušné vysoké školy, kteří se pak účastnili kurzu ve Spojených státech a apgrejdovali v Japonsku. Ve volném čase, který předstírají, že nemají, hrají celé dny golf a v  rockové skupině. Mluví podivným poloanglickým slangem a postupují – jak zjistíte - přesně podle prvních dvou kapitol učebnice Píár pro začátečníky. Ke třetí kapitole zpravidla nikdo z nich nepronikl.

Logicky považují za blbce každého, kdo není jejich spolužák, především generálního ředitele. Proto jeho příkazy neplní nebo jen velmi liknavě. Peníze, kterým říkají prostředky,  jsou ochotni vynaložit jen na projekty svých spolužáků nebo na rockové koncerty. Úplatky sice samozřejmě přijímají a zhruba ve stejné výši jako staří darebáci, ale jen od spolužáků nebo od Američanů. Proto též – všimněte si - většina velkých ústavů, kde pracují mladí a energičtí pampersáci, sponzoruje stále totéž -  stejné akce i stejné lidi.

Pan generální to ví a proto vás s klidem za nimi pošle. Pampersáci nebo staří darebáci už se vás zbaví sami.

Nestěžuji si. Naprosto chápu, proč nás vyženou. Smyslem jejich práce je šířit kolem podniku odér úspěchu – a cokoliv kulturního je podezřelé. Oni mají svoje starosti a svoje závazky a kdyby váš projekt podpořili, možná by jim šéf přestal věřit, že jejich dosavadní aktivity byly tak náročné a firmě prospěšné, jak předstírali.

Je ale těžko říci, proč takoví generální ředitelé deklarují svou ochotu něco sponzorovat a utrácejí tak svůj cenný i váš bezcenný čas.

Našel jsem jediné vysvětlení – činí tak z vrozené hravosti. Na několik okamžiků nepracují, hrají si a tak se stávají čímsi mezi Rockefellerem a matkou Terezou a to je jim sladkou odměnou.

 


[1] Pro starší generaci: pampersák pochází od papírových plenek značky Pampers, jimiž nejmladší příslušníci tohoto druhu vystýlají své kalhoty značky Boss.

[2]  Na módním oblečení jako takovém není nic špatného. Jen špatně ladí s pubertálním akné.

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

o životě, lásce a smrti

spisovatel, scénárista, přítel koček

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora