Smutný osud prvních pondělků aneb Setkávání

neděle 3. červenec 2011 13:30

Ačkoliv se tomu někdy divím, skoro každý má nějaké známé a někteří z nás mají i přátele. Za totality jsme se setkávali velmi často, zvali se navzájem, vařili si zajímavé recepty, půjčovali si knihy, posuzovali své práce, pořádali výlety a společné víkendy, vozili si z nečetných zahraničních cest vína… Říkali jsme si, jak nudní jsou třeba ti Němci, kteří mluví pořád jenom o práci a penězích.

Pak šel starý a blbý režim konečně do kytek a všechno bylo jinak. Najednou měli všichni spoustu jiných starostí, hodně práce, našich schůzek ubývalo, řidly a mizely… Potkávali jsme se náhodně, informovali se o svém existenčním modelu a litovali, že se nevídáme. Taky jsme mluvili hodně o práci a o penězích. Zavolej, brnkni, říkali jsme si, rozcházejíce se. Jasně, ozvu se, říkal ten druhý a neozval se, nebrnkl a já taky ne.

Pak jeden kamarád herec, v té době nepříliš zaměstnaný, prohlásil, že takhle to už nejde, že scházet musíme a stanovil jako den schůzek první pondělí v měsíci. Vždycky nám zavolal a opravdu jsme se sešli a byli tomu rádi.

Zpočátku bylo jediným problémem místo. Hostince se v historickém pražském centru dílem rapidně zdražovaly, dílem mizely, někdy dokonce tak, že jsme si v pátek rezervovali stůl a v pondělí jsme shledali, že tam lokál již nebyl.

Pak ale začalo přátel u stolu ubývat. Jednou chyběl ten, pak onen. Václav Jedna nemohl, Václav Dvě měl chřipku, Jiří Jedna byl na sympoziu, Jarmilka měla něco v televizi, Honza Dvě spadl s koně na hlavu a zapomínal, takže zapomněl a tak dál. Někteří spolu přestali hovořit, protože jim ten druhý byl najednou moc doleva nebo doprava.

Herec, který pondělky vymyslel, pak přestal sám pomalu docházet, jednou měl pořád víc práce, jak v televizích přibývalo pitomých seriálů, jež musely být dabovány do češtiny, protože jejich publikum nestíhá číst titulky, jednou mu nebylo dobře, taky už není nejmladší, pak ho nechtěla pustit mladá manželka, jež odmítala být sama doma s dítětem…

Jeden čas jsem mu posílal vždy před prvním pondělí esemesky: Vážený pane Snope, v pondělí se koná takzvané Snopovo první pondělí, nezapomeňte přijít, váš Václav Snop.  Odpovídal mi také Vážený pane Snope, že je rád a těší se, ale stejně nepřišel.

Zkusil jsem je lákat osobně. Zašel jsem za malířem, byl rád, že mě vidí, ale když jsem se zeptal,  zdali přijde, krčil posmutněle rameny: Vždyť mě přece znáš, víš, jak já na tom jsem… Vím, jak na tom je. Chlastá. Cestou se zastaví a už se na první pondělí nedostane.

Advokáta potkávám na ulici, je mu upřímně líto, že se nesetkáváme a lituje těch báječných dob, kdy jsme se tak nějak víc vídali, toho obyčejného kamarádství… Tak choď, volej, měj iniciativu… povídám. Vždyť to znáš… pokrčí posmutněle rameny, a navíc jsem se teď odstěhoval do novýho baráku, je to teda třicet kilometrů od Prahy, fakt je to senzační, i když teda v tý vesnici nikoho neznáme, ale kdybych si s váma v pondělí dal pivo, stály by mě taxíky tisíce…

Ano, říkám, znám to.

Potkám básníka. Bože, to je hrozný, praví, vždyť my za chvíli umřem a nejsme schopný se sejít…  Tak začni, zavolej, povídám, zařiď to! Tváří se jako raněná srnka… Máš pravdu, je to hrozný, odpověděl. Co se to s náma stalo?  Furt se někam ženeme, sháníme peníze a zapomínáme na to podstatný… Fakt bych rád přišel… jenže Jiřinka je zvyklá v pondělí hrát se švagrovou a švagrem žolíka, víš… a to je ve třech blbý…

Další kamarád se fakt těšil, jak se zase sejdeme, ale jako na potvoru, člověče, zrovna v sobotu před příslušným pondělkem projevily jeho děti (je z té sorty, co si dělá vnoučata sama, takže je jim pět a sedm) touhu jet na výlet, prohlédnout si nějaký starý hrad a pár památek a zůstat na výletě až do úterka) a tak on chudák na naše setkání zase nemůže přijít. Poslyš, povídám, opravdu jsi nebyl schopen říct těm dětem, že pojedete jindy, třeba o dva dny později? Možná by šly raději do opery nebo na surrealistickou výstavu, v jejich věku, než na hrad, co myslíš? Tvářil se ne snad provinile, jak bych byl očekával, ale naprosto pitomě. Ještě slíbil, že se pokusí. Samozřejmě nepokusil.

Máme holt k sobě dál. Ale celá příhoda je o něčem jiném: o tom, co je pro nás důležité a důležitější. Jsme stejně nudní, jak ti Němci kdysi, mluvíme jen o práci a o penězích…

Zkušeným čtenářům mohu jen potvrdit, že to dopadlo tak, jak očekáváte: všichni po mé duševní baštonádě kajícně dorazili, jenom já ne, něco mi do toho přišlo. Dobře se ale podle mých informací bavili a většinou o mně.

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

o životě, lásce a smrti

spisovatel, scénárista, přítel koček

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora