Fejeton O dveřích a přednostech

středa 29. červen 2011 11:58

Je to zvláštní. Dostal jsem v životě dvě ceny: když mi bylo třicet, napsal jsem televizní scénář podle Thomase Manna a inscenace Mario a kouzelník vyhrála televizní festival v Monte Carlu. Když mi bylo šedesát, napsal jsem několik fejetonů a tento vyhrál v roce 2004 cenu Evropský fejeton. Těším se na příští ocenění, až mi bude devadesát a věřím jen, že si budu ještě schopen aspoň uvědomit, za co to je…

Jeden můj známý odjížděl přednášet na americkou univerzitu a před odjezdem obdržel od hostitelů instrukční brožuru s návodem, jak se správně chovat, čeho se vyvarovat a co naopak vždycky dodržovat. Nic zvlášť nového tam nebylo, ale zaujalo mě takzvané druhotné sexuální obtěžování, secondary sexual harrassment. Ten prvotní je jednoduchý, to prostě dáváte ženám najevo, že se vám líbí, ačkoliv jste k tomu nebyl vysloveně, nejlépe písemně a před svědky, vyzván.

Druhotný pohlavní harrassment je však rafinovanější. Stačí například, stěžuje-li si studentka, že se víc věnujete jiné studentce, protože je hezčí, čili uplatňujete sexistická měřítka; podobně nepřípustné je dávání přednosti ženám ve dveřích. Je to prý nejen odporný náznak sexuálního zájmu, ale také sexistické povyšování jednoho pohlaví nad druhé. Proto pravila brožurka například, že je-li profesor s jakoukoliv studentkou sám v místnosti, musí nechávat vždy otevřené dveře, ať je průvan či nikoliv.

Vlastně je ohleduplnost nějakým způsobem pro toho druhého ponižující – dáváte mu najevo, že je slabší, že ho můžete ochraňovat, klidně si můžete dovolit brát na něj ohled, v pohodě si dovolíte dát mu přednost… Nu a naopak, vždyť je to taková hnusná podlézavost vůči silnějšímu, nechat si podržet dveře…

Otevřené dveře mají vůbec v dějinách zajímavou úlohu… ale o tom později.

Kdysi, když jsme co mladí, hloupí divadelníci navštívili v sedmdesátých letech matičku Moskvu, abychom se seznámili se sovětským divadlem, zaujalo nás, že se o nějakých přednostech a jejich dávání nedalo vůbec mluvit a obdivovali jsme, jak se občané bez rozdílu pohlaví všude navzájem odstrkovali.

Jedna kolegyně chtěla se jet podívat do nějakého ruského kláštera a hodný mladý herec Miťka jí v tom chtěl pomoci. Dopravit se do kláštera bylo možné na dva způsoby – autobusem nebo autem, auto začínající herec Miťka neměl. Kolegyně mávla rukou – není rozmazlená a s jízdou autobusem nemá žádný problém. Miťka se však tvářil povážlivě: „A dovedeš jezdit autobusem?“ zeptal se.

„Ovšemže dovedu,“ pravila budoucí kritička. „Jezdím autobusem velmi často a už jsem jela i velmi daleko.“

„Tak dobře,“ souhlasil Miťka, „jestli je u vás něco daleko.“

Druhý den se vydali na autobusové nádraží. Přišli včas a stáli ve frontě asi jako třetí. Pak přijel autobus a všichni čekající občané se na něj vrhli. Miťka udeřil do nosu jakousi stařenu, odkopl dva námořníky a podrazil nohu dědkovi s dvěma batohy, načež přelezl kohosi před sebou a byl uvnitř, ale kolegyně se náhle ocitla hlavou dolů, pak se chvíli točila jako vlček a nakonec objevila sama sebe asi tři metry od konce fronty, zatímco autobus, ověšený cestujícími, visícími na dveřích jako hrozny, pomalu, za silného zápachu a kouře, odjížděl. Miťka ji spatřil, vylezl z autobusu po hlavách ostatních cestujících a při seskakování z jedoucího autobusu se téměř nezranil.

„Nedovedeš jezdit autobusem,“ řekl budoucí kritičce a jal se shánět auto.

Zaujati těmito zkušenostmi, provedli jsme několik experimentů se zajímavými výsledky. Velmi hezký pokus proběhl s velkými, mosaznými dveřmi v Dóme podarka, obchodním to domě s drobným, zbytečným zbožím. Dveře měly asi tři metry na šířku a čtyři na výšku, byly dvoukřídlé, každé křídlo vážilo půldruhé tuny a byly létací. Občané se jimi hrnuli v davech dovnitř a když zjistili, že uvnitř není kromě bustiček Lenina a ošklivých šátků s obrázky Kremlu nic, hrnuli se zase v davech ven. Chtěli jsme se dovědět, jak daleko jejich vzájemná zcela nesexistická nevšímavost půjde a tak jsme vždy jedno mohutné křídlo podrželi a prudce pustili. Někdy sice zasažený občan zanaříkal a většinou hodně popolétl, bez ohledu na pohlaví se ale takřka nikdy neohlédl. Přiznávám, že bych byl raději léta druhotně (a snad i prvotně)  pohlavně obtěžován, než abych si navykl na tento druh rovnosti.

Jediný případ, kdy dávali přednost a to nejen ve dveřích, kterého jsem si tehdy povšiml, bylo, jestliže se jednalo o nějakého muže v plukovnické či generálské uniformě. Těm občané i občanky uhýbali zdvořile i na chodníku, občas dokonce před nimi uskakovali i do jízdní dráhy mezi volhy a pobědy. Pokusil jsem se otestovat takto nějakého generála, počkal jsem si na ulici, až se jeden objevil a šel jsem klidně proti němu tak dlouho, dokud jsme se nepřiblížili na krok. Zůstali jsme oba stát proti sobě. Generál na mne lhostejně a bez zájmu pohlížel, asi jako na kaluž. Já na něj také. Snažil jsem se neusmívat. Generálovi došlo, že jsem hloupý cizinec a neuhnu, proto mne uchopil, zvedl, postavil vedle a týmž klidným a volným krokem pokračoval v cestě, neustoupiv ani o píď vlevo či vpravo. Vše vyvrcholilo jedné noci v hotelu Junost. Vzpomínám-li na způsob našeho života na tomto zájezdu, trochu se dodnes divím, že jsme nebyli ani zatčeni, ani vyhoštěni, ani zbiti – dělali jsme myslím hroznou ostudu, totiž byli bychom dělali, kdyby to bylo někomu opravdu vadilo. Ale nevadilo.

Abychom přišli nějak k rublům, prodávali jsme dežurným džínsy a nakupovali za to alkoholické nápoje; jednou jsme se s kolegou kolem půlnoci takto vydali pátrat po nějaké dežurné, jelikož jsme potřebovali doplnit zásoby. Když jsme procházeli jiným patrem hotelu, nalezli jsme v jednom pokoji otevřené dveře, jimiž bylo vidět na stůl. Na tom stole stála láhev vodky, mísa ovoce, také krymský sekt v kbelíku s ledem… Nahlédli jsme a nikde nikdo. Nu, vot, řekli jsme si fatalisticky a s mladistvou oprsklostí, nalili si vodku, otevřeli sekt a popíjeli. Asi za deset minut přišel odkudsi mohutný muž v bílém tílku bez rukávů a když nás uviděl, začal jevit známky nespokojenosti. Abych ho uklidnil, promluvil jsem k němu asi takto:

„Znáješ, továryšč, my inostránci, my Čechoslováky a u nás takoj obyčaj – kde otkryto, tam vozmožno.“

„Charošij obyčaj, očeň charošij,“ opakoval muž nadšeně. „Kdě otkryto, tam vozmožno! Prekrasnaja idea!“

S hrůzou jsem si povšiml širokých rudých lampasů na jeho tmavomodrých nohavicích. Byl to zase generál. Muž mě však objal a zlíbal, posadil se k nám a během hodinky jsme jeho zásobu vypili. Potom chtěl vědět, zda sebou nemáme nějaké děvušky a tak jsme ho odvedli o tři patra výš na osmilůžkový pokoj našich ženských účastnic, kde se také konala jakási oslava. Generál začal okamžitě vůči všem účastnicím realizovat prvotní sexual harrassment a ony odpovídaly tím, že mu nalévaly další a další deci vodky.

Když jsem odcházel, večírek ještě zdaleka nekončil, ale generál spal na prahu pokoje, takže jsem ho musel opatrně překročit a tehdy, aniž by otevřel oči, zamumlal:

„Kdě atkryto, tam vazmóžno…“

Možná tam právě začala nová politika otevřených dveří, jež pak vedla k rozpadu Sovětského Svazu… Ano, dveře mají v dějinách významnou úlohu.

Být autorem té americké příručky, třesu se preventivně strachy.

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

o životě, lásce a smrti

spisovatel, scénárista, přítel koček

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora