Hlas lidu a úsporná opatření

neděle 26. červen 2011 13:23

Mnoho fejetonů mě nenapadlo, nýbrž se přihodily anebo byly odposlechnuty v hospodě. Ostatně, je to taková česká orální tradice. Většinu z nich proto -  z vděčnosti - umísťuji do částečně fiktivního lokálu U Vopičků, kde se pravidelně setkává trvalá sestava pozoruhodných hostů - pěstitel nutrií, nezaměstnaný básník, trafikant, prodavač ušanek z Karlova mostu, soukromý docent, šlapky, počišťovač neboli kanálpucr a jiná dobrá společnost.

Nedávno jsem se opět zastavil v hostinci U Vopičků na rohu a tak se stal svědkem semináře o úsporných opatřeních a pomoci naší křehké ekonomice[1]. Tento národohospodářský seminář vznikl náhodou.  Emanu Hamánkovi, pěstiteli nutrií, jejichž masem se také živí a proto tím masem poněkud čpí, nedala ten den manželka žádné peníze na pivo pod záminkou, že nadělal příliš mnoho dluhů a prodal jen málo nutrijích kožíšků, takže jen seděl, nepil, smutně přihlížel hýření ostatních a srovnával sám sebe nahlas se státní kasou. Nikdo se nad ním také – stejně jako nad státní kasou - neslitoval, zavdal však ale aspoň příčinu k úvahám o tom, jak se státního dluhu zbavit.

Konkrétní návrhy účastníků jsem zapsal a zde je předkládám coby vox populi.

Mimochodem: termín „vox populi“ překládá nezaměstnaný básník Šušma, pravidelný účastník těchto seminářů U Vopičků, jinak nedoléčený alkoholik, jako „hlas pravoslavného kněze“, zatímco „Quo vadis, Domine?“ přeložil jako „Ježíš, kampak běžíš?“. Šušma je nezaměstnaný, vždycky byl a vždycky bude, jak říká. Zaměstnaný básník je prý contradictio in adjecto.[2]

Trafikant  Krákora, bývalý komunista, známý jak přehnanou a zbytečnou ambiciozností, tak svou závistivostí, navrhl jako první úsporné opatření, aby prezident bydlel na Hradě nebo doma a zámek v Lánech a ostatní nemovitosti, zejména prezidentská vila aby byly výhodně pronajaty.

„Hlava demokratického státu,“ pravil, „není žádnej feudál a nepotřebuje hrady, když už má taky zámek, kde je všech možnejch prostorů dost. Ty takzvaný státníci, který se k nám semtam vodváží, k prezidentovi do bytu stejně nechodí. Tam von se reprezentuje leda před manželkou anebo ochrankou. Já bych v Lánech bydlel moc rád, zatímco na Hradě by se mi nelíbilo.“

Podle názoru většiny diskutujících Krákora už stejně v Lánech ani na Hradě nebude, vzhledem k tomu, že je bývalým komunistou a tak na jeho názoru samozřejmě nezáleží, ale jako nápad to nebylo od věci.

Krátkou debatu, co potom s Hradem, když prezident stejně není král, aby žil jako monarcha, uzavřel prodavač ušanek z Karlovy ulice, plešatý Peňous , jenž obsedantně nenávidí své ruské chlebodárce a raději by si nechal šišatou lebku namrznout, než by si na ni nasadil jednu z ušanek, s tím, že by to byl krásný domov důchodců, kterých by se tam vešlo mnoho, víc než obrazů z Národní galerie.

Ještě razantnější návrh pronesl zástupce vedoucího kanalizační techniky (závozník na hovnocucu, česky)  městské čtvrti Blahoslav Brejžek. Brejžek je v hospodě populární, protože se jednou v rychlosti podepsal na jakousi úřední listinu Bl.Brejžek a od té doby mu nikdo neřekne jinak než Blbrejžku. Nicméně jeho pohled na svět takříkajíc zespodu někdy přináší zajímavé aspekty, včetně odérů.

Podle něho by se totiž celá vláda, parlament, senát i prezident měli sestěhovat do té veliké budovy, kterou si kdysi zbytečně postavil rozhlas a které se nyní říká City Tower, jelikož vyvolává v pozorovateli podobné city jako známé londýnské vězení.

Prezident by podle Blbrejžka užíval horní dvě patra, tři patra pod ním by náležely senátu, dalších pět pater parlamentu, hned pod parlamentem by dlel premiér a pod ním postupně ministerstva od financí a vnitra až po kulturu, která by, jako nejméně zajímavá a všemi opovrhovaná, měla sídlo v přízemí. Takto, v jednom domě, by se jim také mnohem lépe a rychleji komunikovalo. Tím by se zároveň splnil volební slib o snížení byrokracie, protože kdo by se do budovy nevešel, byl by logicky propuštěn. Nu a opuštěné zbylé budovy by se prodaly či pronajaly za veliké peníze evropským institucím, což by vedlo ke snížení daní a cen piva.

Blbrejžkův návrh měl proto ještě větší ohlas, nežli Krákorův.

Poslední zajímavý návrh měl Zlomeček, jinak kdysi zelinář, pak podnikatel v oboru koupě a prodej čehokoliv, který po návratu z vězení pobírá invalidní důchod : podle jeho námětu poplatky za rozhlas a televizi budou navždy zákonem zrušeny a dále budou ze zákona všechny televize, ať komerční či veřejné služby, muset povinně sídlit na Kavčích horách.

Však oni by se tam už nějak složili, pravil. Ještě by zbylo.

Protože to, co stojí reklamy, z nichž žijí soukromé stanice, musí tak jako tak zaplatit občané ve cenách zboží, a podle autora návrhu to činí nejméně pětinásobek i jakkoli navýšeného televizního poplatku, platily by tento jakkoli navýšený poplatek komerční stanice za každého obyvatele této země veřejnoprávní televizi samy a rovnou, nejlépe tak, že by jejich ředitelé přinášeli ty peníze v jutových pytlích do kanceláří televizní rady, jež by se zase stala užitečnou tím, že by je musela přepočítávat.

Tento návrh vzbudil všeobecné nadšení a hosté chvíli nosili Zlomečka na ramenou. Zapomenutý Hamánek mu mezitím vypil pivo. Když to Zlomeček zjistil,  rozplakal se a prohlásil, že svět je složen ze samého nevděku.

U Vopičků už o tom, pokud vím, začali podepisovat petici ke změně ústavy.

 


[1] To slovo nenávidím. Jak naše demokracie, tak naše ekonomika jsou odjakživa křehké, aspoň si to můžeme stále číst v tisku a slýchat v médiích.  Nejspíš jde o nějakou výmluvu – co je křehké, s tím se musí opatrně.

[2] Vzájemná negace s přívlastkem, poznámka překladatele.

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

o životě, lásce a smrti

spisovatel, scénárista, přítel koček

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora