Je to trochu relativní

neděle 30. leden 2011 13:40

Pořádaje knihovnu, nalezl jsem Sienkiewiczovu Potopu a jen tak jsem se do ní podíval, protože jsem ho co dítě četl mnohem nadšeněji než Jiráska (jeho hrdinové byli bizarnější a akčnější než Jiráskovi -  zdá se,  že záliba v akčnosti je jedním ze základů infantility) a hlavně si z dětství pamatuju půvabné obrázky Věnceslava Černého. Polští a před nimi kozáčtí bojovníci totiž daleko před pankáči a podobnými revolucionáři moderní autostylizace nosili číro, kterému říkali čupryna – holili si všude po stranách hlavu a nahoře si nechávali hrdou chocholku. Jako dítěti mi to připadalo neodolatelně legrační a originální. Pak jsem asi tři hodiny knihovnu nepořádal, protože jsem se do příběhů pana Ondřeje Kmićice začetl.

Zejména mě zaujala jedna pasáž.  Švédy okupovaná říše polská se právě začíná pozvedávat, magnáti přestávají na chvilku myslet jen na sebe a začínají organizovat národní odboj – k tomu potřebuje zbědovaná a vykradená rzeczpospolita prachy a zahraniční pomoc.  Francouzský vyslanec se účastní na zámku jednoho magnáta shromáždění  šlechticů, kde se dohodnou, že postaví armádu a vytrhnou na Švédy a po tomto usnesení následuje logicky raut, kterému se tehdy ještě říkalo hostina. Na tomto rautu se účastníci postupně stále víc a víc rozohňovali, až si posléze s výkřikem Ať žije král Jan Kazimír! majitel zámku rozbil o hlavu benátský skleněný pohár, ze kterého pil.  Sienkiewicz zevrubně popisuje, jaká to byla drahá práce, kolik na poháru bylo zlata a filigránské umělecké práce.

Nadšeni magnátovým příkladem vypili a také si o čelo rozbili sklenice (už ne tak drahé) i ostatní hosté, až na cizí návštěvníky.

Francouzský vyslanec užasle zíral na krvácející polské heroje a užasle zakoktal k sousedovi: „Pane bože, vždyť za ten pohár dal by se, vzácný pane, vystrojit celý dragounský pluk, jenž by v boji proti Švédům dobře posloužil…“

„Takoví už jsme,“ odpověděl soused, „třeba v úzkých, v smutku a radosti neznáme v ničem míry…“

Ne, milý čtenáři, nemám v úmyslu pokračovat směrem k známému klišé o útoku šavlemi na tanky – týmiž šavlemi, jimiž předtím na chudákovi Československu bez tanků dobyli Těšínsko – nýbrž mířím jinam. Francouz o výjevu vyprávěl doma a jeho král pak byl v pomoci poněkud opatrnější, rozhodně pro jistotu neposílal do Polska drahé sklo.

Jenže -  ti Švédové v Polsku neměli co dělat a ten polský magnát byl opravdový vlastenec, jen trochu vášnivější a taky špatný psycholog – jenže, který magnát má zapotřebí být ještě dobrým psychologem? Od toho je magnát, aby si dělal, co si zamane.

Nu a vzpomněl jsem si, jak na počátku normalizace přijel ausgerechnet švédský novinář napsat reportáž o pronásledování jednoho filmového režiséra a strávil s ním asi týden. Znejistěle se pak přede mnou pozastavil nad tím, co s pronásledovaným umělcem zažil: na režisérově chalupě běhalo pět opravdu velikých čistokrevných psů, choť vstávala o polednách a jeho domácí osel porážel na zahradě kopýtky láhve sektu a whisky. Režisér jezdil přiopilý po městě šílenou rychlostí ve fordu mustang a každý večer nutil žurnalistu participovat na bujarém mejdanu s téměř vždy jinými a velice hezkými holkami.

Přes den mu pak ukazoval další pronásledované umělce, kteří pekli žurnalistovi kachny a svíčkovou, nalévali mu moravské víno a líčili mu zvěrstva režimu. Na rozloučenou mu věnovali několik desítek knih a originálních obrazů.

Novinář chudák nevěděl, jak to má popsat svému publiku. Navíc zrovna v té době vyfotografovali známého fotbalového německého brankáře, který byl dočasně bez zaměstnání, jak si přijíždí v mercedesu 600 SEL pro podporu.

Zní to věru divně a shazovačně. Ale ten režisér byl skutečně pronásledován, nesměl totiž to, oč mu šlo nejvíc, pracovat. Švéd měl představu z filmu o gulagu – chtěl vidět vyzáblé lidi v hadrech, vystěhované do kolonie z vlnitého plechu, kterou nepřetržitě procházejí hlídky uniformovaných sadistů s knutami a zahlédnou-li zavrženého umělce, okamžitě ho zbijí.

Režisér pil sekt a honil holky, ale časem musel prodávat věci, aby se uživil, nakonec využil volky nevolky nabídky policie, aby se raději vystěhoval a ze země zmizel.  Jeho zakázaní kamarádi po celou dobu totality pekli kachny a svíčkovou a sjížděli se k večírkům na své chalupy, ale zároveň se mnozí, jimž chyběly zahraniční výdělky, museli živit jako noční hlídači či strážci plynové kotelny a své práce museli pracně opisovat, jestliže chtěli, aby si je aspoň někdo přečetl. A tu a tam opravdu někoho zavřeli. A k těm, kdo neměli známé jméno, se chovali jako k páriům.

Ovšemže: Karel Havlíček Borovský byl upřímně nešťasten v nádherném Brixenu, kde by jiný (já!) spokojeně dlouhá léta žil za peníze rakouské vlády a spokojeně psal jednu knihu za druhou, byť předběžně do šuplíku. Napoleon byl zoufalý a zatrpklý na Elbě, kde by jiný (já!) byl s chutí nejen panovníkem, ale klidně i důchodcem. Ve vyhnanství na balkánských či řeckých ostrovech, kam jezdíme za drahé peníze na dovolenou, úpěli a na frustraci umírali římští političtí disidenti. Ale všichni trpěli doopravdy.  Nejen chlebem (kachnou) živ je člověk.

Nicméně - je nešikovné, respektive netaktické, jezdit si v mercedesu pro podporu v nezaměstnanosti.

Všechno je relativní, jak říkal ten malíř, když ho vynášeli z restaurace U Vladaře, - na jednu stranu mě sice brutálně vyhodili, ale na druhou stranu jsem nezaplatil.

Alex Koenigsmark

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Alex Koenigsmark

Alex Koenigsmark

o životě, lásce a smrti

spisovatel, scénárista, přítel koček

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy